Ztráta dítěte

STÁDIA SMUTKU

„Ať už ztratíte dítě na začátku těhotenství, nedlouho před porodem nebo při porodu, zakusíte mnoho pocitů a reakcí. Protože se jich nemůžete snadno zbavit, může vám někdy pomoci to, že jim porozumíte. Mnoho lidí, kteří trpí nějakou ztrátou, projde na své cestě k emocionálnímu a psychickému uzdravení řadou jednotlivých fází. Tyto fáze jsou celkem běžné, mohou však přicházet v různém pořádku, stejně jako pocity, které máte.

• ŠOK a ODMÍTÁNÍ – můžete cítit otupělost a nevěřit tomu („To by se mi přece nemohlo stát.“) Je to duševní mechanismus určený k ochraně vaší psychiky před traumatem ze ztráty.
• VINA a HNĚV – v zoufalé snaze přičíst něčemu vinu za tak nesmyslnou tragédii, obviňují mnozí rodiče sami sebe („Musela jsem něco provést, co způsobilo ten potrat“ nebo „Kdybych si byla to dítě přála víc, tak by tu ještě bylo“). Můžete mít také pocity zlosti na nespravedlivost osudu – možná obrácené proti Bohu nebo svému lékaři (přestože nikdo z nich není vinen). Může to být i žárlivost na všechny, které jsou těhotné nebo kteří se již stali rodiči, a dokonce mít prchavé pocity nenávisti vůči nim.
• DEPRESE a ZOUFALSTVÍ – můžete většinu času, nebo dokonce stále pociťovat smutek, trvale plakat, být neschopná něco sníst, spát a o něco se zajímat apod. Také můžete mít strach „Už nikdy nebudu schopná správně donosit dítě.“
• SMÍŘENÍ – nakonec se se ztrátou vyrovnáte. Mějte na mysli, že to neznamená, že na ni zapomenete – pouze, že budete schopná se s ní smířit a vrátit se zpět do života.“

JAK SE VYROVNAT SE ZTRÁTOU TĚHOTENSTVÍ

„Nezáleží na tom, kdy jste děťátko ztratila – na začátku těhotenství, během něj, při porodu nebo po něm – rána je vždy hluboká a většinou značně ovlivní váš další život!“

1. POTRAT 

„To, že k potratu dochází v časném těhotenství, neznamená, že je pro budoucí rodiče méně bolestivý. Potrat často znamená šok, beznaději, depresi a pocit selhání, zvláště když si rodiče těhotenství přáli a dlouho na něj čekali. Vyrovnávání se s časnou ztrátou děťátka může být stejně obtížné, jako když k ní dojde později. Bývá to často proto, že mnoho dvojic plánuje oznámit světu očekávání děťátka až po skončení třetího měsíce, takže o tom často nevědí ani blízcí přátelé a rodina. To může znamenat, že nemáte žádnou oporu v okolí. I ti, kteří o těhotenství vědí nebo kterým jste o své ztrátě řekli, mají pro vás často menší pochopení, než by měli v případě, kdyby k tomu došlo v době pokročilejšího těhotenství. Mohou podceňovat význam vaší ztráty výroky jako „Netrap se, zkusíte to znovu.“ Nedokážou si uvědomit, že ztráta děťátka bez ohledu na to, kdy k ní v těhotenství došlo, dokáže být zničující. Za druhé skutečnost, že nemáte možnost si děťátko pochovat a udělat si fotografii, uspořádat pohřeb – všechny ty rituály smutku, které mohou pomoci rodičům dětí, které se narodily mrtvé, jej určitým způsobem uzavřít – rovněž komplikují proces zklidnění.

Stále je nutné si uvědomovat, že když jste protrpěli potrat (nebo mimoděložní či molární těhotenství), máte právo a měli byste truchlit. Nalezení cesty, jak vyjádřit svůj zármutek, uctí vaše ztracené dítě a pomůže vám ztrátu zvládat. Můžete uvážit malý pohřební obřad jen pro rodinu a nejbližší přátele. Zdá-li se vám i tak malý obřad příliš veřejný pro tak soukomou bolest, měli byste si udělat symbolický obřad pouze pro vás dva na místě, které má na vás uklidňující vliv, např. podělit se o myšlenky na dítě při východu slunce nad poklidným jezerem. Můžete se rovněž podělit o své pocity, ať už individuálně nebo v podpůrné skupině, s lidmi, kteří se také museli vyrovnat s časným potratem. Jelikož tolik žen prožije během reprodukčního věku alespoň jeden potrat, můžete být překvapeni, kolik vašich známých takovou situaci prožilo, ale nikdy o tom s vámi nemluvili. Mnohé z rad určených těm, kteří prožili potrat v pokročilém těhotenství mohou být užitečné i pro vás.

Smiřte se s tím, že budete mít v srdci stále místečko pro ztracené děťátko a že ještě po letech můžete mít pocity smutku nebo deprese na výročí předpokládaného data jeho porodu a na výročí samotného potratu. Alespoň v prvních několika letech vám může pomoci malá naplánovaná vzpomínka, která by měla probíhat v útěšné formě. Stačí třeba malý výlet na vaše oblíbené místo nebo oběd ve dvou.

I když je normální a nutné truchlit pro takovou ztrátu, časem se určitě budete cítit lépe. Pokud ne nebo když budete mít stále potíže vyrovnat se s každodenním životem, budete špatně spát, nebudete se soustředit na práci a dostanete se do izolace od rodiny a přátel, vyhledejte profesionální pomoc psychologa, který vám poradí, jak zotavování urychlit.“

2. ÚMRTÍ PLODU V DĚLOZE

„Když o svém dítěti nevíte několik hodin nebo déle, je přirozené mít strach z nejhoršího. To nejhorší samozřejmě je, pokud vaše nenarozené dítě v děloze zemřelo. Naštěstí je to vzácný případ. Dojde-li však k tomu, je to skutečná tragédie.

Když se dozvíte, že nelze zachytit srdeční ozvy vašeho dítěte a že dítě v děloze zemřelo, budete pravděpodobně ve víru smutku a nebudete tomu chtít uvěřit. Bude pro vás nesnadné, nebo dokonce nemožné pokračovat v těhotenství v normálním životě a vědět, že nosíte plod, který už nežije. Podle studií je mnohem pravděpodobnější závažná deprese po porodu mrtvého dítěte u ženy, které byl porod odložen o více než tři dny potom, co bylo diagnostikováno úmrtí dítěte. Proto také váš duševní stav značně ovlivňuje rozhodnutí lékařů, co udělat dál. Má-li porod v nejbližší době začít nebo pokud už začal, bude pravděpodobně možné porodit mrtvé dítě normálně. Není-li porod ještě příliš aktuální, bude rozhodnutí, zda porod vyvolat hned nebo poslat matku domů a čekat, až porod spontánně začne, záviset na tom, jak blízko je předpokládané datum porodu, a na vašem psychickém stavu.

Proces smutku, kterým budete procházet, zemře-li váš plod v děloze, je velmi pravděpodobně téměř stejný jako u rodičů, jejichž dítě zemřelo při nebo po porodu. Je důležité pokusit se jednat podobným způsobem, včetně toho, že podle možnosti a vašeho stavu vezmete dítě do náruče a vypravíte mu pohřeb, třeba s minimálním obřadem.“

3. SMRT DÍTĚTE PŘI PORODU NEBO PO NĚM

„Někdy může dojít k úmrtí dítěte při porodu nebo brzy po něm. V každém případě se vám zhroutí celý svět. Čekaly jste na toto dítě devět měsíců – a nyní odcházíte domů s prázdnýma rukama.

Neexistuje snad větší bolest než bolest ze ztráty dítěte. A ačkoli nic nemůže odstranit ránu, kterou cítíte, existují kroky, které můžete udělat, aby pro vás byla budoucnost snesitelnější a aby se zmírnila nevyhnutelná deprese, která po takové tragédii následuje. Deprese může být mnohem závažnější nemáte-li jiné děti nebo pokud jste během těhotenství opakovaně přišla o dítě nebo jste-li starší a bojíte se, že už neotěhotníte.

• Podívejte se na své dítě, pochovejte je, nazvěte je jménem. Truchlení je životně důležitým krokem ke smíření se se ztrátou a k možnosti se z ní vzpamatovat; je nesnadné truchlit pro dítě beze jména, které jste nikdy neviděly. I když je dítě znetvořeno, doporučují je odborníci raději ukázat rodičům, protože to, co si představují, obvykle bývá horší než skutečnost. Když dítě pochováte a nazvete jménem, bude pro vás jeho smrt skutečnější a nakonec bude snazší se z ní vzpamatovat. Takže vypravte pohřeb s obřadem nebo vzpomínkový obřad (mši), což vám poskytne další příležitost říci sbohem. Bude-li mít dítě hrob, bude to trvalé místo, kde je budete v budoucnu moci navštěvovat.
• Bude-li to možné, požádejte lékaře, abyste několik hodin potom, co jste se zprávu dozvěděli, nedostávala sedativa. I když okamžitě zmírní bolest, má sedativní léčba sklon zastřít vaše vzpomínky a smutnou skutečnost. Ztíží vám možnost vyrovnat se s neštěstím a zbaví vás i vašeho manžela možnosti vzájemné opory.
• Pohovořte si s lékařem o pitevním nálezu a jiných podrobnostech pro utvrzení reálnosti toho, co se stalo, a pro podporu v procesu truchlení. Na porodním sále se můžete dozvědět spoustu podrobností, ale léky, které jste dostala, stav vašich hormonů a šok, který jste prodělala, vám pravděpodobně zabránily v plném porozumění.
• Pamatujte si, že proces truchlení obvykle mívá mnoho stupňů – období odmítání a izolace, hněvu, deprese a smíření. Nebuďte překvapené, budete-li mít tyto pocity třeba v jiném sledu. A nebudťe překvapené, nebudete-li je mít všechny, nebo budete-li mít dokonce jiné pocity navíc. Každý člověk je jiný a ve stejné situaci reaguje jinak.
• Schovejte si fotografii (v mnoha porodnicích je dělají) nebo jiné upomínky (pramínek vlasů, otisk ručičky), abyste mohli opatrovat hmatatelné připomínky, až budete v budoucnu vzpomínat na ztracené dítě. I když to vypadá trochu morbidně, psychologové tvrdí, že to pomáhá. Zkuste se soustředit na pozitivní znaky – velké oči a dlouhé řasy, krásné ruce s malými prstíčky a hlavičku plnou vlásků.
• Požádejte přátele nebo příbuzné, aby neodstraňovali všechny stopy příprav na miminko, které jste doma udělali. Řekněte  jim, že to chcete udělat sama. Jakkoli je jejich gesto dobře míněné, návrat domů do bytu, který vypadá, jako by se zde nikdy neočekávalo dítě, jenom posílí tendenci odmítat to, co se stalo.
• Plačte – tak dlouho a tak často, jak cítíte, že potřebujete. Pláč je součástí procesu truchlení. Nebudete-li teď plakat, zůstane celá záležitost nedokončená, takže můžete shledat, že jí budete muset věnovat pozornost později.
• Omezte užívání uklidňujících prostředků. I když se zpočátku zdá, že pomáhají, mohou narušovat proces truchlení a navíc mohou vyvolat závislost. Také se vyhýbejte zapíjení žalu alkoholem. Alkoho působí depresivně: i když může být jeho otupující účinek zpočátku vítaný, jakmile vyprchá, budete pociťovat smutek ještě palčivěji.
• Očekávejte nesnadné období. Chvíli budete pociťovat depresi, prázdnotu a stres nebo zažijete intenzivní smutek. Budete špatně spát, hádat se se svým manželem a zanedbávat své ostatní děti. Možná si budete představovat, že v noci slyšíte své miminko plakat. Pravděpodobně pocítíte potřebu být sama dítětem, být milována, rozmazlována a mít všechnu péči. To všechno je normální.
• Uvědomte si, že i otcové truchlí. Jejich smutek může být v některých případech kratší nebo tak bude alespoň vypadat, může být méně intenzivní, částečně proto, že na rozdíl od matek nenosili dítě po tolik měsíců ve svém těle. Proto však není jejich bolest méně skutečná nebo proces truchlení méně důležitý, že by nepotřeboval uzdravování. Mohou své pocity jen potlačovat ve snaze být silný kvůli své ženě nebo proto, že je jim nepříjemné plakat. Bohužel se pak bolest projeví jinou, více zničující a sebezničující formou – špatnou náladou, ztrátou zájmu na životě, odcizováním se rodině, pitím alkoholu. Vypovídat se z bolesti s partnerkou, psychologem, jiným otcem se stejnou zkušeností – to vše může pomoci. K dalším pozitivním způsobům uvolnění a zpracování smutku patří například cvičení nebo práce v organizacích pro mládež, které chybí otcovská péče.
• Pečujte jeden o druhého. Žal může člověka zcela absorbovat. Vy i váš manžel můžete zjistit, že jste svou bolestí tak pohlcení, že už nemáte psychické rezervy k vzájemnému utěšování. Bohužel, vyřadíte-li tímto způsobem svého partnera (partnerku), mohou vznikat manželské problémy, které jen znesnadňují zotavení se z prožitého utrpení. I když budou jistě období, kdy si budete přát být sami se svými myšlenkami, měli byste si také udělat čas, abyste je společně sdíleli. Rozmyslete si, nebylo-li by vhodné vyhledat společně psychologickou pomoc nebo se připojit k podpůrné skupině pro manželské dvojice (pokud ve vašem okolí existuje). Může to nejen přinést útěchu vám oběma, ale může to i pomoci zachovat – a někdy i prohloubit – váš manželský vztah.
• Nesnažte se čelit světu samy. Pokud váháte vrátit se mezi lidi, protože máte hrůzu z přátelských tváří a otázek „Tak co, máte chlapečka nebo holčičku?“, jděte na několik prvních vycházek nebo nákupů s přítelkyní, která si bude s takovými otázkami vědět rady. Dbejte na to, aby v práci a v různých organizacích, kde pracujete, byli všichni informováni dříve, než tam přijdete, abyste nemusela nic složitě vysvětlovat.
• Zjistíte, že někteří přátelé nebo některé rodiny nevědí, co říci ani co dělat. Někteří se budou cítit tak nepříjemně, že se vás budou během období smutku stranit. Jiní mohou říkat věci, které spíše zraní, než pomohou. „Vím přesně, jak se cítíte“ nebo „Vy přece můžete mít jiné děťátko“ nebo „Ještě že děťátko zemřelo dříve, než jste se k němu mohla připoutat“. I když to všichni jistě myslí dobře, nechápou, že nikdo, kdo nepřišel o dítě, nemůže vědět, co cítíte. Nechápou, že další dítě nikdy nemůže zaujmout místo dítěte, které jste ztratily, nebo že se rodiče mohou k dítěti připoutat daleko dříve, než se narodí. Pokud často posloucháte takové poznámky, požádejte blízkou přítelkyni nebo příbuznou, aby ostatním vysvětlila vaše pocity a požádala je, aby raději řekli, jak moc je vaše ztráta mrzí.
• Hledejte oporu u těch, kteří to zažili. Jako mnozí jiní rodiče můžete získat sílu, připojíte-li se k podpůrné skupině rodičů, kteří přišli o dítě, existuje-li ve vaší blízkosti. Dejte si však pozor, aby taková skupina spíše nepodporovala trvání vašeho hněvu a smutku, než aby vám pomohla se jich zbavit. Pokud máte ještě po roce problémy vyrovnat se se svou ztrátou, měly byste vyhledat individuální léčbu.
• Dbejte na sebe. Čelíte-li tak velkým psychickým útrapám, bývají vaše fyzické potřeby často to poslední, nač myslíte. Není to však správné. Správná výživa, dostatek spánku a pohyb jsou životně důležité, nejen abyste si udržely své zdraví, ale také pro podporu vašeho zotavování. Vědomě se snažte posadit se k jídlu, i když nemáte příliš velkou chuť jíst. Připravte si teplou koupel nebo proveďte několik relaxačních cviků, abyste se trochu uvolnily, než si jdete lehnout, a abyste lépe spaly. Pokuste se do svého denního programu zařadit nějakou fyzickou aktivitu, i kdyby to byla jen procházka před obědem. A dovolte si jednou za čas na chvíli odpočinout od svého trápení. Jděte do kina, přijměte pozvání na návštěvu u přátel, jeďte na víkend na venkov – a zkuste se mít hezky bez pocitu viny. Život jde prostě dál a vy v něm musíte pokračovat.
• Vzpomínejte na své dítě tím, že děláte něco pro ostatní děti – založte stipendium, můžete-li si to dovolit, věnujte knihy nějakému centru péče o děti, které slouží potřebným dětem, pracujte jako dobrovolnice v domě pro svobodné matky (jakmile se budete cítit dostatečně silné, abyste se mohly setkat s těhotnými ženami a miminky). Nebo dělejte jinou charitativní práci, která má pro vás význam. Můžete třeba na památku svého dítěte zasadit stromek nebo zřídit záhony na zahradě místní školky nebo i na své vlastní zahrádce.
• Obraťte se k víře, přináší-li vám to útěchu. Někteří rodiče, kteří přišli o dítě, se hněvají na Boha, že jim to způsobil, ale pro mnohé je víra velkou útěchou. Chápou, že Bůh není odpovědný za tyto tragédie, ty že se prostě stávají jako součást nedokonalého světa, ve kterém žijeme.
• Nečekejte, že další miminko vyřeší váš nevyřešený žal. Otěhotněte znovu, když si to přejete, především však dodržte tak dlouhé čekací období, jaké vám doktor doporučí. Nepokoušejte se však otěhotnět proto, abyste se cítily lépe, zmírnily svůj smutek nebo získaly mír v duši. Nevyjde to a může to zatížit nespravedlivým břemenem nový přírůstek do rodiny. Jakéhokoli rozhodnutí o dalších potomcích – o tom, zda to bude další dítě, nebo provedení sterilizace – by se mělo odložit do doby, kdy bude období nejhlubšího smutku za vámi.
• Spolehněte se, že se vaše bolest časem zmírní. Nejprve budou jenom špatné dny, pak se mezi nimi objeví několik dobrých. Později bude těch dobrých přibývat a bude jich více než těch špatných. Buďte však připraveny na možnost, že bolest, která zbude, bude trvat mnohem a mnohem déle. Proces smutku s nočními můrami a neodbytnými vzpomínkami není často naplněn dříve než za dva roky, ale to nejhorší je obvykle za vámi během tří až šesti měsíců po prodělané ztrátě. Pokud zůstává smutek středem vašeho vesmíru déle než šest až devět měsíců, pokud jste ztratily zájem o všechno ostatní a nezdá se, že by se to lepšilo, vyhledejte odbornou pomoc. Rovněž hledejte již od začátku pomoc v případě, že nemůžete truchlit vůbec.
• Uvědomte si, že pocit viny může znásobit smutek a znesnadňuje možnost přizpůsobit se ztrátě. Pokud cítíte úmrtí svého dítěte jako trest za rozporné pocity ke svému těhotenství nebo za nedostatek výchovné péče či jiných kvalit důležitých pro mateřství nebo jako trest z jakéhokoli jiného důvodu, vyhledejte podporu psychologa, aby vám pomohl pochopit, že nejste žádným způsobem zodpovědná za svou ztrátu. Také vyhledejte pomoc, máte-li pochybnosti o svém ženství a věříte, že se teď vaše pochyby potvrdily (nedokázala jste porodit živé dítě), nebo cítíte-li, že jste nesplnila očekávání své rodiny a přátel. Cítíte-li vinu za myšlenky na návrat k normálnímu životu, protože si uvědomujete, že by to bylo neloajální k vašemu mrtvému dítěti, může vám pomoci poprosit v duchu dítě o prominutí nebo o dovolení se znovu radovat ze života. Můžete to zkusit v „dopise“, ve kterém vyjádříte všechny své pocity, naděje a sny.
• Existuje-li možnost, nebo dokonce jistota, že nebudete schopna znovu otěhotnět nebo donosit dítě ke zdárnému konci, nepropadejte beznaději. Je tolik krásných dětí zoufale potřebujících rodičovskou lásku. To vaše bude připravené, jakmile budete připravená vy. Možná se vám teď nezdá, že je adopce právě to, co chcete, ale (jak by vás mohly ujistit miliony adoptivních rodičů) dítě, které adoptujete, se stane vaším dítětem stejně jako to, které jste nosila v děloze.“

ZTRÁTA JEDNOHO Z DVOJČAT

„Rodiče, kteří ztratí jedno z dvojčat (nebo více dětí v případě trojčat, čtyřčat atd.), se setkávají s pocitem radosti z porodu jednoho nebo více dětí a současně se smutkem pro mrtvě narozené dítě. Stane-li se to, můžete mít pocit deprese a zároveň konfliktu, máte-li truchlit pro ztracené dítě nebo se radovat z toho živého – oba procesy jsou životně důležité. Ujasníte-li si, proč máte takové pocity, může vám to pomoci cítit se lépe.

• Ztratili jste dítě. Skutečnost, že máte další, vaši ztrátu nezmenšuje. Máte právo pro ně truchlit. Ve skutečnosti to potřebujete, jinak se se ztrátou budete obtížněji vyrovnávat. Postupujte tak, jak je v této části popsáno pro truchlící rodiče, abyste se mohli snadněji smířit se skutečností, že je vaše dítě mrtvé.
• Ztratili jste pocit radostného vzrušení, že jste rodiči dvojčat (trojčat atd.). I když jste nevěděli předem, že čekáte více než jedno dítě, cítíte se podvedeni. Nemějte kvůli tomu pocit viny, vaše rozčarování je zcela normální. Dovolte si být smutní pro tuto ztrátu, stejně jako pro ztrátu dítěte.
• Bojíte se, že bude nesnadné a obtížné vysvětlit přátelům a rodině, kteří s vámi všichni dychtivě očekávali dvojčata, že máte jen jedno dítě. Abyste se zbavili tohoto břemene, požádejte některého z nich, aby to řekl ostatním. Když půjdete poprvé s dítětem na procházku, vezměte si sebou někoho, kdo vám pomůže s vysvětlováním situace lidem, se kterými se setkáte, pokud se na to sami necítíte.
• Máte pocit neschopnosti, protože jste ztratily jedno ze svých dětí, zvláště pokud byly počaty uměle. Ale to, co se stalo, nemá vůbec co dělat s vaší hodnotou matky a ženy.
• Máte pocit, že jste nějak potrestány, protože jste si skutečně nemyslely, že byste dokázaly pečovat o dvě děti současně, nebo proto, že jste si s manželem přáli chlapečka víc než holčičku (nebo naopak), nebo proto, že jste skutečně nechtěli dvojčata. Ačkoli je takový pocit viny u rodičů, u nichž těhotenství přišlo nazmar, zcela běžný, je úplně bezdůvodný.
• Obáváte se, že jak dítě, které přežilo, poroste, budete si připomínat ztracené dítě a to, jaké mohlo být. Nejčastěji k tomu dochází při prvních krůčcích dítěte, jeho narozeninách apod. Při těchto příležitostech vám pomůže podělit se o své pocity s manželem. Nepokoušejte se je nějak potlačovat.
• Máte starosti, že až vaše dítě trochu povyroste, bude se pro tu ztrátu trápit. Vaše dítě se však pro to určitě trápit nebude, pokud z toho neuděláte problém vy. Věnujete-li mu hodně lásky a pozornosti, jistě bude vyrůstat šťastně a bezpečně.
• Ve snaze vám pomoci mohou vaši přátelé a rodina přehnat uvítací fanfáry při vítání vašeho živého dítěte a přecházet zdvořilým mlčením úmrtí toho druhého. Nebo vám mohou radit, abste na ně zapomněli a byli vděční za to živé. Tento necitlivý (i když jistě dobře míněný) přístup vás může rozčilovat a rozesmutnit. Upozorněte je, že potřebujete truchlit pro mrtvé dítě stejně jako se radovat z toho živého.
• Věříte, že těšit se z dítěte, které přežilo, je svým způsobem neloajální k vašemu mrtvému dítěti. I když je to přirozený pocit, musíte jej setřást. Milovat sourozence, ke kterému se vaše ztracené dítě tisklo po všechny ty měsíce v děloze, je způsob, jak mu vzdát poctu. Na druhé straně idealizovat si mrtvé dítě a srovnávat živé dítě s tímto idealizovaným obrazem může být zcela nesprávné a škodlivé. Pokud máte nepříjemné pocity z křtin, obřízky nebo jiných uvítacích oslav živého dítěte, uvažte možnost vzpomínkového obřadu nebo rozloučení s mrtvým dítětem před oslavami.
• Trpíte poporodní depresí. Je to normální, ať už jste ztratily dítě, nebo ne, protože hormonální chaos všechno zhoršuje a zvyšuje rozorné pocity. Jak se vypořádat s poporodní depresí.
• Bojíte se, že ztráta, kterou jste prožili, a vaše deprese, která ji následovala, poškodí váš vztah s manželem. Je to velmi nepravděpodobné, sdílíte-li spolu kladné i záporné pocity. Podle jedné studie došlo u plných 90 % rodičů, kteří prošli takovou zkušeností, k posílení vzájemného vztahu, když se snažili pomoci jeden druhému překonat období smutku.
• Obviňujete se, že vám obojaké pocity k dítěti, které přežilo, ztěžují péči o ně. Uvědomte si, že nemáte důvod cítit vinu pro pocity, které jsou zcela normální. Dbejte však na to, abyste splnily všechny fyzické i psychické potřeby svého dítěte. Vyhledejte pomoc, máte-li vy nebo manžel obtíže s plněním těchto potřeb kvůli přetrvávající depresi nebo rozporuplným pocitům.
• Cítíte se se svou bolestí samy. Podpora, které se vám dostane ode všech, kteří vědí, čím procházíte, vám může nesmírně pomoci. Vyhledejte podpůrnou skupinu ve své blízkosti nebo on-line.

Ze všeho nejvíc si však dopřejte trochu času. Máte naději se postupně cítit lépe, a pokud to samy sobě dovolíte, budete brzy schopny začít se opravdu těšit ze svého nového děťátka.“

Další informace týkající se ztráty děťátka s názvem PRÁZDNÁ KOLÉBKA, ZLOMENÉ SRDCE:
JAK PŘEŽÍT SMRT MIMINKA od Deborah L. Davis, Ph.D. si můžete přečíst na webových stránkách občanského sdružení DLOUHÁ CESTA – pomoc pro všechny, kteří přežili své děti